klášterní trápení
Byly čtyřo hodiny ráno a já se
koukala do stropu mého pokojíčku.Byla jsem strašně vyčerpaná a kdybych
měla ještě sílu,tak bych brečela.Hlavou mi jako osté střepy létaly dvě
otázky,ketré mi tříštily hlavu.Proč mi to udělali?Co jsem udělala
špatně?
Srdce na tom bylo ještě hůř.Půlily ho
jejich slova:Máme se s Katkou rádi,nemohli jsme tomu poručit...Nezlob
se."Moje oči ještě teď vidí jejich propletená těla,ze kterých sálala
touha a vášeň.tak moc to bolí.Byla jsem sama.Odbila pátá hodina a já
konečně usnula.Snad to bylo únavou,snad touhou po krásném snu,ze
kterého jsem se probudila asi tak kolem desáté hodiny ranní.Na snídani
jsem neměla ani pomyšlení,natož pak abych šla do školy.Ten den jsem
měla poslední šanci si opravit tu pětku z matiky.Propásla jsem to.Zase
jsem to zkazila,propadnu.Je to zvláštní ,vždycky to byl mlj
nejoblíbenější předmět.Byla jsem premiantka třídy.Ale také jsem byla až
moc naivní.Anio,byla jsem ubohá,naivní studentka,která ze všeho nejvíc
toužila po lásce.Viděla jí všude kolem sebe,vždyť všechny kamarádky
někoho měly a já...Já byla sama,se svýma učebnicema.Nepřinesly mi sice
radost,ale ani bolest.A pak jsem potkala tebe.Byl jsi můj idol,kluk
mých snů a zrovna jsi se rozešel se svojí holkou.Začal sis semnou
psát,byli jsme kamarádi,ale pak jsme oba chtěli být víc.
A potom následoval rok plný nádherné lásky,zážitků,štěstí.Byli jsme pro
sebe jako stvoření,rozumněli jsme si i beze slov.Rozumněla jsem si s
tvými kamarády a ty sis rozumněl s mýma.Jak paradoxní viď?Nikdy v
životě by mě nenapadlo,že si s nima rozumíš až moc....Respektivě s
tou,která pro mě znamenala nejvíc...S Katkou.Mojí nejlepší
kamarádkou.Známe se už od malička,prožily jsme spolu tolik,kolik si ty
ani nedokážeš představit.Ale to ti bylo jedno viď?
Klidně ses mě zeptal na její číslo a já ti husa věřila,že ho chce
kamarád...Kdybych jen věděla,jak to dopadne,kdybych jen tušila,že ho
chceš pro sebe...
Pak následovaly ty dvy měsíce ticha,střídající se s hádkami,podezřívání
a lží.Tvých i mých.Ty jsi mi lhal,že miluješ jen mě a já ti lhala,že ti
věřím.Už tehdy jsem něco tušila.Nejvíc mě ranilo,když mi moje nejlepší
kamarádka nedokázala pomoct ani poradit.HA,proč asi...Moje milá
Kačenko...Pořád si říkala,,Nevim..Nevšímej si toho...Jen si to
namlouváš..."To bylo všechno,co jsi mi byla schopná říct.Kolik bylo
večerů,kdy Adam jezdil ,,k babičce" a ty jsi ,,hlídala
sestřenku"...Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se sama choulila na
posteli a slzy mi tekly na polštář.Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se
byla úplně sama a nikdo,na koho jsem dřív spoléhala,tady pro mě nebyl.A
to všechno jsem pochopila po dvou měsících tohoto špatného snu.
Měla jsem jet vlakem za tátou do Prahy.Zaspala jsem a ujel mi
vlak.Neměla jsem se tam jak dostat,proto mě napadlo zajít za Adamem,ať
mě tam odveze autem.Vás dva by to ani ve snu nenapadlo,co?Když jsem si
odemykala klíčema,ani jste si toho nevšimli...Byli jste tam jen jeden
pro druhého...Neslyšeli jste ani,když jsem volala,,Adame,jsi
tady?"Otevřela jsem ty zatracený dvere od jeho pokojíku a zhroutil se
mi svět.Leželi jste na podlaze a milovali jste se.Oba jste si to
užívali,nemysleli jste na nic jiného než na sebe a na toho
druhého.Ovšem na tu třetí ani jeden z vás nepomyslel.Stála jsem tam asi
minutu a hlavou mi probíhal poslední rok.Kolikrát jsem byla,Katko,na
tvým místě...Kolikrát jsme tu spolu,Adame, leželi...To už jste zvedli
hlavu.Nikdo neřekl ani slov.Otočila jsem se a běžela pryč.Neměla jsem
ani sílu brečet,byla jsem jak v transu,stále tu bylo jen jedno
slovo:PROČ?Během jedné minuty jsem ztratila dva lidi,na kterých mi
záleželo ze všech nejvíc.Dál už jsem běžet nemohla...Zhroutila jsem se
na nejbližší lavičku a hlasitě jsem se rozbrečela.Nikdy v životě jsem
takhle nebrečela.Musela jsem tam sedět alespoň hodinu.A pak jste
přišli.Ruku v ruce.Začali jste an mě mluvit,ale já vnímala jen Adamova
první slova.Víc ne.Odvedli jste mě domů a dívali se na mě soucitnýma
pohledama.Nestojím o ně!Už vás dva nechci v životě vidět,nikdy.S těmito
pocity jsem usnula.Vzbudila mě až máma.
,,Ty jsi nebyla ve škole?A můžu se zeptat proč?Předpokládám,že sis ty
dvě pětly neopravila z tepla pohodlí domova,že?Jsi chudinka a
zbabělec,jak si to mohla nechat dojít tak daleko?My jsme ti s tátou
věřili,zklamala jsi nás..."
Dál už jsem to nevydržela.Popadla jsem mikinua běžela.Pryč odtud ,pryč
ze života.Nemám lásku,kamarádku ani důvěru rodičů,co teda mám?Samu
sebe?Nevím,kudy jsem šla,prostě jsem se tak protloukala městem.A
najednou jsem to uviděla.Stála jsem před kostelem.Zrovna probíhala
ranní mše.Nikdy jsem na mši nebyla, v kostele jsem byla jen jednou
ročně na Vánoce.Nevím,co mě to napadlo,prostě jsem otevřela dveřě a šla
dovnitř.Uvnitř bylo jen pár starých lidí,sbor zpívajících dětí a pan
farář,který něco předříkával a sbor po něm opakoval.Připadala jsem si
zvláštně,bylo to něco úplně nového.Šla jsem si sednout do lavice.Sedla
jsem si a poslouchala zpívající sbor.Bylo to velmi
uklidňující.,najednou jsem cítila jak ze mě všechno padá,jak mě
opouštějí všechny mé myšlenky,i ty nejčernějšé.Poté pan farář začal
odříkávat modlitbu.Tu modlitbu jsem po něm opakovala a zamýšlela se nad
jeníma slovama.Odpusť nám naše viny.Moje vina byla,že jsem se ve škole
nesnažila,ty poslední dva měsíce jsem se tak snažila zachránit náš
vztah,že jsem na školu už prostě neměla sílu.Také jsem se provinils
tím,že jsem byla slepá.Adam se mnou chtěl už dlouho o něčem mluvit,ale
já se tak bála,že ho ztrtím,že jsem ho prostě neposlouchala.Oni se mají
rádi a chtějí být spolu a v tom jim nezabránim...Dále jsem se zamýšlela
nad zbytkem věty:..jako i my jsme odpustili těm,kteří se provinili
proti nám.To byla mamka ,že si nevšimla,co se semnou děje,i když jsem
se jí to snažila vysvětlit.Viděla ve mě budoucií právničkua nezajímalo
ji,jak mi je uvnitř a jak se cítím.Ale já ji odpustila,vždyť každá
matka přece chce pro své dítě to nejlepší.Obzvlášť,když je to dítě
jediné.A samozřejmě je to taky Adam s Katkou.Provinili se proti mně
zradou.Zradili mě.Byli neuvěřitelně sobečtí a neohlíželi se na
mě,nechtěli čekat.Ovšem kdyby počkali,byla bych jim ještě schopná
odpustit.Teď ale nejsem.I kdž moje zlost už trochu opadala a přestože
vím,že jsou do sebe zamilovanía že s tím nic neudělám,nejsem jim
schopná odpustit.Neříkám,že jednou nebudu,ale teď ještě ne.
Je to už půl roku,co se tato událost,která zásadně ovlivnila můj
život,stala.V létě jsem udělala reparát z metamatiky a postoupila tak
do posledního,maturitního ročníku.Stala jsem se opšt premiantkou
třídy,která je po odpoledních sama doma s knížkama,které ji nepřinášejí
ani radost,ale ani bolest.Pilně se učím na maturitu a napřijímačky na
Vyšší odbornou Evangelicou školu sociálně právní v Praze.ž jí
dokončím,budu moci pomáhat lidem,co to potřebují nejvíc.Taky chodím
každou neděli do kostelana mše.Chodímtam i občs pomáhat.S mamkou už je
všechno v pořádku,všechno jsem jí vysvětlila a ona všechno
pochopila.Teď máme vztah,jaký jsme spolu nikdy neměli-jako dvě
kamarádky.Určitě vás zajímá,jak to dopadlo s Adamem a Katkou...Pořád
jsou spolu.Jal říká pan farář:,,Pokud někohomáme rádi a nedokážeme mu
odpustit,je to stejně beznadějné,jako když se snažíme házet hrách na
zeď.Vždycky se budou vracet ty největší hrášky stejně jao ty nejhorší
vzpomínky...A ty se,stejně jako hrášky,jen tak nevytratí..."Vím,že jim
jednou odpustím,ale teď ještě ne,teď ještě nechci...
Komentáře
Přehled komentářů
asi neni dobry nadpis uzasny,ptze to tobe zpusobilo hrozne moc bolesti,ale tys to vsechno zvladla a postavila se opet na nohy a to ti moc zavidim,ptze ja to nedokazu :(
Tak jsem to zažila
(Barča, 16. 11. 2009 23:11)Krása.......toto se stalo i mně....před 2mi mněsíci....a pořád to bolí........vím jaké to je...a naprosto tě chápu
smutné awe krásné
(WheWhů, 22. 2. 2009 17:08)mno moc zajímavé ... fact je to velmi krásné a já bych jim asijk taky neodpustila...možná za pár let..
Laska je slepa!
(Vevy, 14. 3. 2008 21:44)Smuty zazitok, aj mne sa stalo nieco podobne! Ale uvedomil si o co prisiel a ospravedlnil a sme spolu ja len dufam ze navzdy! odpust ale nezabudni! Tak tohto sa drzim!
uzasny
(kirsten, 13. 12. 2009 14:59)